Klikatá cesta k celistvosti
Ke středu se musí člověk propracovat. Domněnka, že se dá zaujmout hned, vede k polovičatosti."
(z knihy Nemoc jako cesta od T. Dethlefsena a R. Dahlkeho)
Ano, už je to tak. Chystám se psát o tématu, o kterém už toho bylo napsáno tolik, že bude problém najít slova, aby to nevyznělo jen jako slepenec frází z chytrých knih.
Cesta do středu, k celistvosti, k vnitřní svobodě... Kolik už jsem toho na toto téma četla a slyšela. Vím, že je třeba být ve vlastním středu, sladit v sobě mužskou a ženskou energii..., dělání a bytí, myšlení a cítění, hlavu a srdce..., uvědomovat si zodpovědnost za svůj život, jehož jsem tvůrcem, ale zároveň se nechat unášet proudem života, sladit se s jeho rytmem..., milovat bezpodmínečně druhé, mít otevřené srdce, ale zároveň si udržovat své hranice a nebýt na nikom závislá a ani nikoho neomezovat...
Když se nad tím člověk zamyslí, je to téměř k zbláznění. Tolik na první pohled neslučitelných věcí! Jak si s tím má normální člověk poradit? Jak podle toho žít? Jak to všechno skloubit a vyvážit?
Celé moje hledání posledních let je vlastně poznamenáno touto snahou dostat se do svého středu a už v něm zůstat. A přiznám se proto, že pokud mě někdo začne obšťastňovat podobnými jednoduchými radami vyčtenými z knížek, mám tendenci na něj varovně zavrčet. Samozřejmě, že to všechno vím a v duchu své sebekritičnosti a touhy po dokonalosti (klidně se k ní přiznám) taky moc dobře vím, že mám ještě k celistvosti hodně daleko. Na druhou stranu ale taky vidím, jak velký kus cesty už jsem ušla a taky že alespoň občas zažívám chvíle, kdy se skutečně cítím úplná, celistvá, naplněná... Vím taky, že jsou někde uvnitř mě místa, která už jsou pevná a neotřesitelná, jakési vnitřní ostrovy pevné půdy pod nohama, které se postupem času vynořily z bažin a které už se pravděpodobně nikdy nepotopí.
Všichni máme tendenci hledat pokud možno bezbolestnou cestu. Snažíme se minimalizovat chyby, vyhnout se zraněním. A tak hledáme zaručené návody a snažíme se chovat správně, hledáme rady a vedení moudrých, kteří už tou cestou prošli před námi..., abychom nakonec zjistili, že se některým věcem stejně nevyhneme a že nám nakonec nejvíce prospěly právě ty věci, kterým jsme se chtěli vyhnout úplně nejvíce.
Alespoň taková je moje osobní zkušenost. I já jsem se přirozeně snažila hledat tu nejkratší "správnou" cestu. Vzpomínám si, jak jsem byla "chytrá", když mi bylo dvacet. Věděla jsem naprosto jasně, co je dobře, co je špatně, co chci, co bych nikdy neudělala. Byla jsem kritická a hned hotová s každým, kdo z mého pohledu dělal něco špatně. Naivně jsem si myslela, že jsou prostě věci, které se mi nemůžou stát, protože já přece vím, jak na to. Ale život mi samozřejmě ukázal. Každé odsuzující "to bych nikdy neudělala" se postupem času proměnilo v životní situaci, kdy jsem pod vlivem okolností tutéž věc udělala a dokázala jsem si ji sama před sebou naprosto přirozeně obhájit. Například jsem si myslela, že se mi nikdy nemůže stát, že bych se rozvedla, nedejbože, že bych to byla dokonce já, kdo bude svého muže "podvádět" a kdo ho opustí. Dneska se tomu už jenom usmívám a setsakramentsky si dávám pozor na slovíčko "nikdy".
Prošla jsem v životě mnoha dalšími extrémy. Paradoxně čím více jsem na něčem lpěla, tím častěji jsem to ztrácela. Čím více jsem chtěla pevný vztah, zázemí, bezpečí, jistotu, tím více se mi ve vztazích nedařilo a tím častěji jsem se stěhovala a měnila zaměstnání. Prošla jsem mnoha extrémními zkušenostmi, mnohokrát jsem si sáhla na dno a vstávala znovu z popela. To všechno proto, abych se dokázala dívat na svět z různých úhlů, ale taky proto, abych zjistila, co zůstává stále platné navzdory všem měnícím se okolnostem. Paradoxně mě tedy všechny ty změny, extrémy, životní kličky, sejití z cesty, selhání a chyby, které jsem tak těžce nesla, přivedly mnohem blíže vlastnímu středu a posílily mou víru. Dnes díky tomu všemu vím, že jsem schopna žít téměř kdekoliv, vždy znovu si vytvořit domov, najít si přátele a že si vždy najdu práci, která mě uživí. To zjištění je právě jedním z mých pevných bodů, na které se můžu spolehnout.
Taky jsem pochopila mnohé o svých vztazích. Například to, že mě nejvíce přitahovali ti, kteří měli kvality, které jsem já sama neměla - tedy, které jsem si myslela, že nemám. Nebo dokázali něco, co bych já sama chtěla dokázat, ale necítila jsem se na to dost silná. A pokud se stalo, že jsem s takovým člověkem (mužem či ženou, přítelem či učitelem) navázala blízký vztah, prosperovala jsem v jeho blízkosti z propůjčené síly. (Nemyslete si, nebylo snadné si to přiznat :-) ). Postupně jsem se od dotyčné osoby učila, sílila jsem a rostla. Oplácela jsem za to druhému svými silnými stránkami, především duševní podporou a porozuměním. Jenomže dříve či později začaly přicházet střety. Čím více jsem sílila, tím více jsem se dožadovala uznání, rovnoprávného postavení, což samozřejmě ta druhá osoba většinou nebyla schopna zvládnout. Naše cesty se tedy rozešly. A já jsem narazila na dalšího člověka, který měl zase kvality, které mě fascinovaly. Tento příběh se pak v mnoha obměnách v mém životě opakoval. A pokud se jednalo o vztah s mužem a připletla se do toho ještě zamilovanost, byl průběh o to dramatičtější.
Nakonec mé životní zkušenosti vyústily v poznání, že úspěšní a mocní lidé, jsou vlastně mnohem slabší, než jsem si myslela a že není důvod se před nimi krčit a podceňovat se. A hlavně, že dělají chyby jako kdokoliv jiný a že je pro ně například problémem mnoho z toho, co je pro mě samozřejmostí.
Po tomto zjištění následovala poměrně velká deziluze. Stále jsem nějak hledala někoho dokonalého, silného, kdo si ví v každé situaci rady a kdo by mě ochránil před všemi nebezpečími světa - a to zjištění, že nikdo takový vlastně není, bylo strašné. Uvědomila jsem si, prostě neexistuje žádný dokonalý partner (šéf, politik, mistr...), se kterým by najednou všechno šlo jako po másle. Že se prostě o sebe budu muset postarat sama, protože jsem jediný člověk, na kterého se můžu spolehnout, o kterého se můžu opravdu opřít. Uvědomila jsem si taky, že jsem díky všem svým zkušenostem zesílila natolik, že už vlastně není člověk, který by mě dokázal tak okouzlit jako dřív. Že už v podstatě nejsem schopna propadnout se do bezhlavé závislosti na někom, protože už jsem toho tolik rozvinula sama u sebe. A že jsem se tím vlastně zase o něco přiblížila svému středu, ze kterého už mě něco jen tak snadno nevychýlí. J. Jacobi něco takové popisuje v následujícím citátu:
" V jistém smyslu jsme sami, neboť naše 'vnitřní svoboda' znamená, že nás milostný vztah už nemůže spoutat; opačné pohlaví nad námi ztratilo svou kouzelnou moc, protože jsme poznali jeho základní vlastnosti v hloubi své vlastní duše. Už se tak snadno 'nezamilujeme', neboť se už nemůžeme ztratit v druhém, ale budeme schopni hlubší lásky a vědomé oddanosti k druhému."
Můj osobní recept na to jak se stát celistvou osobností tedy nespočívá v doporučení oprostit se od všech rušivých vlivů, sednout si a meditovat, aby se člověk zbavil všech nezdravých tužeb a emocí. Není to proto, že bych si myslela, že meditace nefungují, ale protože než se naučíte skutečně meditovat, uplyne nějaký čas, kdy bude třeba žít. A během té doby budete zažívat mnoho věcí, ze kterých třeba nebudete úplně nadšeni. Mohli byste to pak vnímat jako své selhání, jako něco neslučitelného s tím, že se snažíte stát harmonickou celistvou osobností, a zbytečné pocity viny by vás mohly okrádat o energii a mohly by vás brzdit (viz úvodní citát). Já tedy dle své zkušenosti naopak radím, abyste se neobávali zkoušet, experimentovat, abyste se nebáli jít do nestandardních situací a neměli strach, že uděláte chybu.
Když se naučíte svá "selhání" milovat, když vše budete vnímat jako součást jakéhosi ladění, vyvažování a hledání toho vašeho vlastního jedinečného středu, bude se vám žít lehčeji a radostněji. Koneckonců i Buddha si prošel mnoha extrémními zkušenostmi, než dospěl k osvícení. Když se ale snažíte aplikovat Buddhovo poznání rovnou, bez podobné osobní zkušenosti, vede to skutečně akorát k jakési strnulosti a polovičatosti.
(c) 2011 Iva Uhlířová (Článek smí být kopírován a dále šířen pouze v neupravené podobě a pokud bude připojeno jméno autorky a aktivní odkaz.)
https://www.silna-zena.cz/clanky/osobni-rozvoj--duchovni-rust/klikata-cesta-k-celistvosti.html